naše radosti a strasti

Žijme tedy přítomnost....

4. 1. 2017 12:43

Přijde mi to tak dávno, co jsem se opravdu upřímně, často a intimně stýkala s Bohem v modlitbě. Paradoxně jsem si na tyto krásné, uzdravující, bolestné, silné chvíle vzpomněla nyní, když se vracím k modlitbě a když jsem si uvědomila, že kdysi dávno jsem s modlitbou přestala. Nevím proč, mám tam černou díru....

Jeden bosý karmelitán mi doporučil knihu od svého spolubratra na afrických misijích - Slabikář vnitřní modlitby. Smála jsem se do telefonu, když mi to říkal. Jasně, tuhle knihu jsem totiž koupila mé mladé přítelkyni, která mě před rokem poprosila, abych jí byla biřmovací kmotrou. Den před biřmováním jsem vletěla do obchodu: Duchu Svatý pomoz! Na poslední chvíli kupovat tak důležitý, symbolický dárek. Pomohl. Napsala jsem věnování, slabikář zabalila, všechno bylo super :)

A pak ten karmelitán.... volám mé mladé přítelkyni, jestli bych mohla být tak troufalá a slabikář si od ní půjčit. S radostí mi to slíbila, že stejně nemá vůbec čas číst a ještě do něho nenahlédla... tou dobou byla na intru. V neděli se vidíme a podává mi ho s komentářem - ty jsi mě tím telefonátem tak navnadila, že jsem přečetla naráz hned několik kapitol, je to skvělá kniha! Už se těším až mi ji vrátíš. :D Díky Bohu za jeho cesty!

Knihu mám už přečtenou. Autor mě mimo jiné oslovil tímto - zpovídáme se, že jsme roztržití při modlitbě. Ale co čekáme, když přes den na sebe necháme působit tolik věcí? Televizní seriály a filmy, internetové diskuze, neustále puštěná hudba. Navíc žádnou činnost už neděláme samostatně. Jsme vychovávani k tomu, že nemáme čas a musíme dělat více věcí naráz. Večeři si bereme k počítači. Nebo si čteme u oběda. Při mytí nádobí a žehlení se díváme na televizi. S manželem mluvíme pouze když řídíme auto.  ... Jak můžeme čekat, že se najednou dokážeme zastavit a vnímat jen jednu věc - modlitbu?

Nechala jsem to v sobě trochu uzrát. 

A představte si, dneska jsem poprvé obědvala jenom s vědomím, že teď obědvám. že Bůh mi dal milost sedět ve vlastním domě, na vlastní židli, u vlastního stolu, dokonce se postaral abych měla co jíst. Vlastníma zdravýma rukama jsem mohla oběd uvařit, nikdo mě nemusí krmit, nejsem postižená, mohu jíst ústy. Má dcerka jídlo nerozhazuje po stole... 

A tak jsem seděla a jenom jedla a tím chválila Boha za to, co všechno stojí v pozadí za tím, že sedíme a jíme jídlo, za to co bereme tak automaticky a vlastně je to obrovským darem!

Pochopila jsem, co znamená prožívat přítomný okamžik. Bohu díky za to! Kéž je tak milostiv a nedá mi zapomenout. Hned si to jdu napsat do deníčku :D

Pokoj a požehnání P+

Zobrazeno 737×

Komentáře

Ivka-Iva-el

Nádhera, díky za článek.
PS. Po té knize se podívám.

bumik

Pavel Vojtěch Kohut - Slabikář vnitřní modlitby. Právě před chvíli tu byla kamarádka na kafe a knihu jsem jí vrátila ;)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz